„Ach, napiš pro mne píseň, byť jen krátkou,
slok vázu naplň lásky hudbou sladkou,
ta hudba v duši jemně bude hřát...
Ty mlčíš?... Tvoje srdce chladne,
v něm růže lásky naší vadne,
tak jako dřív ty nemáš mne víc rád...“
Dvě drobné ručky dětinně mne prosí,
v zrak náhle tryskne vláha slzné rosy,
však marně: píseň moje zmizela,
kol Bída žluté ruce spíná,
jen pláč se v moje srdce vtíná
a chmury stesk mi used’ do čela.
Boj o chléb kol mne denně hřmí a víří,
jak bouře vln ten boj se dále šíří,
slyš, rozkacených proudů šumění!
Z mé duše v děsných živlů vřavě,
jak s ostrůvku, jenž rván je dravě,
ulétli zpěvní ptáci splašeni.