Mám rád tu snivě sladkou hudbu míru,
jež pod suchými prstíky tak libě zní,
smím sedět s tebou u klavíru
za dumné doby večerní.
Rád vídám tvoje ruce letmo čilé,
kdy rozčarujou zpěvný ohlas ve strunách,
pláč hudby šepotavě milé
jak dech by sborem zvonků táh’.
A mívám rád ty pausy z nenadání,
kdy chvíli stane hemžících se tónů let,
kdy k líci hebkému se sklání
můj chtivý, žíznivý vždy ret...
Mé drahé dítě, holubice míru,
já nechci rouhati se tvému umění, –
leč jen ty pausy v tónů víru
má duše nejlíp ocení!