Ty řekl bys, že hraje si den celý,
svou pannu oblíkne a pochová,
že netuší stisk ruky dlouze vřelý
a nepozná zrak slastí rozechvělý,
ni citů žár, jenž kladen ve slova.
Leč samotna – v dlaň rusou hlavu schýlí,
ve sladké touze o miláčku sní,
své čisté lásky skrývá kvítek bílý
a opakuje si hlas jeho milý
při tajném věčné lásky vyznání...
Ve shluku vášní, v bouřném toku žití,
ve světa rozruchu a vlnobití
ach, k čemu slouží hra ta bláhová?
Vždyť pak, až jinou lásku bude míti,
znát bude úlohu svou do slova!