Paříž.

Zas vládneš Evropě, ty luzná ženo! Ret plachých národů tvé šepce jméno a hymnů kadidla tě halí v modrý dým, v svém pancéři se Germanie leká

tvé lepé postavy, jíž k nohám kleká svět starý přikouzlen tvým okem čarovným. Ó, co chceš víc? – Máš denně skvosty nové, máš divadla i chrámy mramorové

a hlučná tržiště a bílá sloupoví, máš brány vítězné a obelisky, máš parky dumavé a vodotrysky – tvé všecky poklady zda verš můj vysloví?

Máš musea a Louvru galerie, kde Fidias teď s Tizianem žije, kde nahá Venuše jde s cudnou Madonnou, kde Parnas umělců rod svatý tvoří,

před Krásy oltářem kde svět se koří ve shodě extase s tak tichou úklonou. Máš poety a pro ně diademy, jich písně rozhlaholíš v celé zemi,

v jich slávu rozhoupáš Reklamy zvučný zvon, za rakví jich svět šírý v žalu kráčí, když pad’ ti Génij, národové pláčí, my máme hřbitovy a ty máš – Pantheon.

A v palácech, jež planou v zlata jasu, před zrcadly si spouštíš vlny vlasů, co smělý popěvek ti chvěje drobným rtem... A navštíví-li cizinec tě dvorně,

ty provedeš ho sály, zkad jsi vzdorně kdys krále vyhnala své ručky pokynem... Nuž kraluj zářně dál nad celým světem, vlas proplétej si vavřínem a květem,

se syny zemí všech si flirtuj líbezně, tak hrda, šťastna, slávy na výsluní jsouc spita láskou, zlatem, světlem, vůní, ó, Fryne moderní, dál kráčej vítězně!

Rád vidím leposť tvou v svém mužném snění, na čar tvé krásy zírám v zanícení – leč v citech že jsi měnivá, já dobře vím, mne nespije tvůj úsměv ledabylý,

z pod svého vějíře jejž vyšleš chvílí, na potlesk dlaní tvých se ve prach neskloním. Co víš ty o mé Vlasti pošlapané na cestě své jen květem posypané,

kdy k bájným slavnostem se vznášíš tančivě?... Na hrobech Slávy své Vlasť moje sedá, tvář její vrásčitá a žalem bledá nad ruce sepjaté se chýlí truchlivě.

A mezitím co ve tvé bujné hlavě kýs nápad bláznovský se rodí hravě, při vonné hostině kdy zvedáš zlatou číš, matičce naší slza v oko tryskne,

ta v soužení své dítky k ňadrům tiskne a groš svůj počítá i chrání svoji chýž.