Za tmavých večerů, při lustrů záři,
v mdlém vzduchu bálovém, nad směsí tváří
jak nad mořem, jímž chvěje větru šum,
ční zdobná palma – rovna samotáři,
jsouc plna hrdosti a tichých dum.
Když pak se teskná noc juž připozdívá
a valčíkův a polek hudba snivá
mrazivým větrem v dálku němou zní, –
vždy zdá se, touhou že se pozachvívá
palmových listů jemné třepení.
A touží po nesmírné, žhavé pláni,
nad níž hvězd klenba modravá se sklání,
po noci na poušti, když ani šum,
kde pyšně by se pjala v pohrdání –
jak člověk samotář, jenž pln je dum!