Ó, Caesare, jenž hrdé trestal’s Caesary,
jenž s Bohem pospolu jsi řídil světa běh,
já tebe zřím, jak cváláš v bitev požáry,
jak v truchlé hymně děl dál dumáš o svých snech,
já tebe zřím teď v dômě Invalidů
v tvém sarkofágu z granitu a mramoru,
kde dějin dech vlá v ledovém svém klidu,
kde mrtvě spíš i s trofejí všech praporů!
Jen za úsměv, jenž koutkem retů tiše kmit
a na mžik ozářil tvou římskou bledou líc,
pro tebe krvácel francouzský snědý lid
a slávu volaje spěl davem smrti vstříc...
Teď v klidu spíš... Já z kraje šerých lesů,
v nějž Germanie upírá svůj soví hled,
pokořiteli Němců pozdrav nesu
tak ohnivý, že prohřeje i krypty led!...
Jak spoután ležíš tu v té kryptě v sloupoví,
kol tebe stojí triumfů tvých bohyně,
i vzpomínáš na jásot gardy hromový,
jenž v posled zněl na waterlooské planině...
Sup německý teď volně letí světem
a ty, ó, Caesare, v své rakve poutech spíš,
tvůj orlí zrak již nezašlehne vznětem
a ty své Waterloo ni Sedan nepomstíš!
Tak dlouho spíš – a Paříž bujně hýří,
v ní promenáda kokot svůdně víří,
zpěv, hody, smích a ples
tam zaznívají dnes...
A k mohyle tvé vojín zajde časem,
svědomí svého tajným kárán hlasem,
v své duši s hanbou cítí, jak je sláb a mdlý...
i v dumách opře se o hrobu zábradlí.