Vždy večer, když se v tichém proudu řítí
zas jeden teskný den ve věčna říš,
hlas táhlý kláves bílé ruce vznítí
ve vonné komnatě o patro níž.
Tam salon malý, který tak je vlídný
při záři lustru v rudé tapety,
dvou šťastných duší útulek je klidný,
jež v báji líbánek jsou zaklety.
A chvílí v tónů zmlklých náhlém tichu
řeč slyším šumět zdola v ševelu,
rty zvučně chvít se v lahodícím smíchu,
ruch laškovný jak záchvěv pocelu...
To v srdci upomínek echo budí,
jak listím uvadlým když větry hnou,
neb jak by tajná ruka ve mdlé hrudi
mně rozvírala ránu bolestnou.
Tak v chorobném svém žití, které žiji
bez lásky, jež mi byla ztrpčena,
jen roztruchlí mne dumnou melodií
vždy večer cizí lásky ozvěna.