Já sníval kdys, že potlesk davů v bouřném hřmění
mé duši lačné skytne krmě každodenní,
po slávě prahna jako piják po vínu
já dostoupit ždál témě na Parnasu,
já k sobě přivinout chtěl věčnou krásu,
na čelo přitknout čerstvou snítku vavřínu...
Ó, bláhovosť!... v té době špíny, spekulace
co značí snílka hlas a veršů jemná práce?
Pro písně vzešly doby málo hostinné
a pro to, co v mých písních čistě znělo,
za našich dnův, ach, sotva kdos mé čelo
tím laurem bídně v ceně skleslým ovine.
A pěji přec... Na místo tlesku, chvály hřmění,
pták štěstí v hnízdě mém svou zpívá píseň denní,
po práci v podvečer je klidno v bytě mém:
tam celou Prahu z okna vidím krásně
a červánků měnivě zlaté třásně
mně gloriolou tkví na čele znaveném.