Ze žhavých ulic, v parnu zlatých dnů
v stín milo zajít lip a kaštanů,
v sad šírý, jenž jak archa Noemova
v svém krytu pestrou chasu zvěře chová,
a poslouchat zde chův a dětí řeči,
s cizinci, pensisty a povaleči
na mžik jen žíti v bezstarostné náladě,
jít k jámě medvědů a slonů ohradě.
Sem z blízké stavby dělník v bluze bílé
si odskočí za polední své chvíle,
zří, jak se ledný medvěd v strouze chladí,
i volá na něj, masem chuť mu vnadí.
Jej huňáč zná již, zdvihá čumák svůj,
leč dělník vybízí:
„Dřív panáčkuj!“
Jak šťasten slon! Jej málo nuda hněte,
jej Francouzky zde cvičí v etiketě,
mu podávají vábně kousky chleba
i dí:
„Pak pěkně merci říci třeba!“
Hle! Titán vrtí se, pod kly cos bručí...
Zde formám zdvořilým i slon se učí.