Jak duše bloudivé tak chmury plynou,
šat věsí sedraný nad lesy hučící,
jak rubáš kolem hor se mlhy vinou
a vichr – splašený oř, letí silnicí.
Hle, po skle oken mých jen zurčí voda,
ve sterých bystřinkách se vine chladivě,
a nuda, šedá myš, u srdce hlodá,
kde nejvíc zraněno, tam zatne zuřivě.
A nevím, co bych chtěl a co bych robil,
kde léků našel bych své duši znavené...
vše směšně dráždí mě, – i automobil,
jenž kryje pod střechou dvě tváře zhyzděné
a s větry o závod sem z dálky letí,
jenž k domu přirazil, dým pustil nečistý...
Ni doma nechci být, ni s druhy spěti
s tlumokem na zádech a v kroji turisty.
Dnes verše básníků mně byly mukou,
a žurnál boulevardní jsem shodil nedbale
a celou hodinu jsem zřel, jak tlukou
v mé okno mouchy dvě tak teskně zoufale,
tak teskně zoufale a jednotvárně,
vždy v novém rozletu a ze všech svojích sil...
Jak bych byl přešťasten, v své touze marně
za přelud nějaký teď kdybych tak se bil!