Tak zřím vás, tmavé lesy jehličnaté,
pod modrým nebem, s něhož slunce zlaté
v prach žhavý tříští chvějících střel zář:
Tu celé dny vždy v dumách toulával se
já básník samotář.
Týž dostavník zas těžkým klusem jede
po silnici té rovné, dlouhé, šedé,
kol z obou stran je polí žlutý háv
a pastvin koberce, kde trávu žvýká
tlum plavých, bujných krav.
Dál městečko, jež má dvé štíhlých věží,
jak bílá papírová hračka leží
střed luk a rolí v skrytém údolu...
Ó, moře ticha táhle jenom zvlní
zpěv zvonů v hlaholu!
Tam zatáčí se křišťálová řeka
jak pásmo skla svítící do daleka
a láká, bych v ni spustil lehký člun
a slouchal, v rákosích a v olších, večer
zas šepot šumných strun...
Jak vlídně vábí pod vrchem dům čistý!
Vchod halí réva zelenými listy,
a šeřík splývá níž přes sadu plot,
svým hrotem zlaceným se v dálku leskne
na střeše hromosvod.
V tom domě zléčí mor chorého nitra
ach, půvab svěží jediného jitra,
kdy rozzvučí se v píseň ptactva sbor,
a člověk z okna patří v zadumání
k obrysům českých hor...