Ó, návrat z toulek večer v listopadu,
to duší sdružení při mlhy chladu,
kdy v ulic temnu luceren plá třpyt!
Při mrazu větrném, jenž ve tvář zebe,
blíž k svému boku, ženko, tisknu tebe
a spěchám s touhou ve svůj vonný byt.
Tam v zátiší jsem blažen jako děcko,
co hněte mne, já zapomínám všecko,
v pohádku štěstí zaklet bloudím v snách;
své chladné ruce o tvá ňadra hřeji,
ty žvatláš mazlivě a já se směji,
když kukačka se ozve v hodinách...
A časem, když to v krbu divně hučí
a vítr za okny tak teskně skučí,
se chvějem, odloučeni od lidí –
duch kohosi, jenž dávno v zemi hnije,
že před okny lká teskné elegie
a teplo štěstí že nám závidí.