Ó, šeré dumy dnů teď v listopadu!
Po práci úřední, tak v duši mdlý,
jdu v teskném zladění vždy kolem sadu,
jenž rosou podzimu je provlhlý.
Mlh divný oddech sychravě tak věje!
Rtem chladným vítr líbá do líce
a šedě kalný nádech beznaděje
je prostřen nad ponuré ulice.
Kol chrámu jdu... Žal smutku zevnitř vane!
A denně requiem tam v pláči zní
a denně tváře vídám zadumané
a denně průvody zřím pohřební.
O štěstí své mám strach a rychlím kroky...
Na krb svůj těším se, na ženy hlas,
na veršův oblíbených jarní sloky,
na ruky teplý stisk a v očích jas.