Lazarem mrtvým náš národ byl
a spal tak dlouhou, věky dlouhou dobu:
náhle však procit’ a vzmachem sil
odvalil kámen svého hrobu...
Kráčíme životem v nadšení,
zříme, jak nivy krásně kolem kvetou,
jakoby podruhé zrozeni
chceme spět za národů četou.
Tělem chví touha zas plamenná,
pro díla velká statni jsme svým svalem,
duše v nás plápolá nadšená:
myšlének oř ať letí cvalem!
Leč v bujném mladých sil proudění
v nás náhle cos’ se ozve každým časem,
v odvahu, hrdosť a nadšení
mísí se bázeň temným hlasem.
V ruchu a bojovném jásotu
svou trudnou vzpomínkou my chabnem znova;
jeden hlas volá nás k životu,
v hrobu klid – duše Lazarova!