Hrom za hromem se burně honí,
jak neznala by bouře příměří,
sta ze mračen se žene koní,
sta přívalů se krajem roní –
do naší lípy kdy nám udeří?
Když přitrhnou tak ďasi k domu
a vichr drzý třískne do dveří,
když mladý štěp jen praskne v lomu –
tu v prvý mžik jen vzdechneš k tomu:
do naší lípy zda nám udeří?
Leč po chvilce již zvykneš vzteku
a oknem zíráš, kam bouř zaměří –
let na tisíc tu ční v svém vděku
ta stará lípa, odkaz věků...
Což do lípy nám někdy udeří?...
Zas vzejde den, kdy slunnou stezkou
hoch přijde k lípě s dívkou veskou,
tak ruku v ruce v lásky příměří...
a že pral hrom kdys v zemi českou,
to sotva kdo pak v jaru uvěří!