Ten koncert cikád, ve thujích jenž chřestí,
to moře modré, k útesům jež šplíchá,
to zapomnění a ta lenost tichá...
to tedy snad je pozemské to štěstí?
To květ je modrý, jejž jsem vídal kvésti
v dnech svého mládí, jež kdes ve mně vzdychá,
to onen ráj jest, o němž dítě slýchá
a k němuž fantasií dá se nésti?...
Já nevím... v bezmyšlenkovém jen snění
já poslouchám tu píseň každodenní,
jež v eukalyptech a thujích chřestí,
a s okem snivým a s blaženou lící
se dívám za večerů ku měsíci...