Když sletí motýl s modré vůní říše
a na tvé dlani rozloží svých křídel třpyt,
jen stlum dech ňader svých a seď tak tiše
a střez se hnutím jediným jej zaplašit!
Ssaj parfum opojný z těch zlatých křídel,
buď na vše hluch, čím tebe volá k žití svět,
on poslem písně jest od dálných zřídel,
při šumu života jenž musí odletět.
Slasť tvůrčí lásky spitým tělem chvěje,
ta vůně nálady se vlévá do všech žil...
Ten žal z mé duše nikdy nevyvěje,
že tolik motýlů mi život zaplašil!