Ó, pláč mé zraky rosil,
však slzy prolity jen nadarmo, –
já květy na rov nosil,
a bol se nestišil – vše nadarmo!
Já písně žalu zpíval,
stesk palčivý v jich formu žhavě lil –
já darmo srdce zrýval,
můj divý žal a bol se nestišil.
Pak žití rej mne schvátil,
já vsunul šíji práce pod jarmo,
v říš lásky jsem se vrátil –
leč, Bože, bylo všechno nadarmo!
Za dlouhou smutnou dobu,
jak s vlastním Osudem jen kletý hráč,
jsem stanul zas blíž hrobu
a nadarmo jsem zaštkal marný pláč.
Po marné řadě roků
ach, život nezbaví mne žalu pout –
jen Smrť pláč setře v oku,
až zašeptne: „Je čas... Jdi ulehnout!“