Co slz tě smáčívá, ty černý chlebe,
co stojíš vzdechů, potu krůpějí,
co modliteb si vyprošuje tebe,
jež kamenným i srdcem zachvějí!
Ať slunce pálí, neb sníh v nohy zebe,
chce chudina jen tebe,
ó černý chlebe.
Jak bíle jemným jsi ty, panský chlebe,
jenž po hostině zbudeš na stole,
kde jenom ze zvyku jí boháč tebe!
Leč v chalupě, kde s hladem zápole
o bídné sousto žebrák prosí nebe,
tam vídávám jen tebe,
ó tmavý chlebe.
Já ctím tě, svatý, drahocenný chlebe,
ať jsi juž dítkem hrubých mozolů,
ať dobrá ruka uděluje tebe,
tě zasvěcujíc lásky plápolu!
Dá člověk pro tě štěstí, zdraví, sebe
a v žití hledá tebe
jen, vzácný chlebe.
Co na světě jsi zplodil hříchů, chlebe!
Ty’s vražd a revolucí příčinou.
Co lidí, kteří postrádali tebe,
hrob našlo! Tisíce jich pohynou,
již marně budou lkáti v chladné nebe,
by seslalo jim tebe,
ó živný chlebe...