„...Byl mučenníkem svého Idealu,
šel cestou trnitou, až dotrpěl,“
tak hlásal řečník v pathetickém žalu,
hlas jeho hudební se jemně chvěl.
A pod tribunou krásně ověnčenou
se davy lidstva pestře kupily,
nevděku vlasti s duší rozhořčenou
posmrtní ctitelé se divili...
Leč kdyby mrtvý génij povstal z hrobu
a v nové podobě zas vešel v svět,
zas klidil by jen útisk, posměch, zlobu,
ten lid by zas ho nechal dotrpět...
A je tak líp... ať v bídě, nouzi, strasti
dál géniové hynou v žití svém,
ta fráse aspoň „o nevděku vlasti“
zní tklivě v nekrologu posmrtném.