Veletok života v proudech se valí, slyšíš jej ševelit, hučet a hřmít, cítíš v něm, že jsi jen komárek malý, z bouřných však peřejí toužíš tu pít,
z vířivých boulevardů, z alejí stromů, ach, nechce se ti domů, než v těsné jizbě, líp jest venku snít! Tep koňských kopyt duní v jednom klusu
po dlažbě dřevěné, kde prach se žlutý zdvih, na střechách nemotorných omnibusů u samých korun stromů dámiček zní smích, a v šiku vozů, jež teď boulevard plní,
směs bicyklů jak roje šídel střelhbitých; ke vchodům divadel se řeky vlní, a v huku mohutném a davů návalu, v té mluvě Paříže, již zná jen vodopád,
řvou prodavači v cárech jména žurnálů chroptivým křikem lačných lidských stád. Na sloupech návěštních nápisy vzplály, s ohnivým květem jich vánku hrá dech,
cigánské kapely výskají v dáli ze zlatých kaváren v divokých snech, z veselých boulevardů, z alejí stromů, ach, nechce se ti domů,
kde upír tesknoty by na hruď leh. Zde na chodníku svět se promenuje, směs řečí podivných tu splývá v ševelu, z trub zvučných Reklama své hymny duje,
sta ekypáží vjíždí v brány hotelů, a bledé nevěstky tu starce loví, za zlato slibují noc plnou pocelů, a snědé ženy švitornými slovy
v té vřavě nabízejí růží kytice... Jdeš v dumách dál... O městě sníš v tu dobu na březích Vltavy: zříš němé ulice jak v stínů pohádce – van tušíš hrobu...
Veletok života kolem se valí, vidíš jej pěnit se, slyšíš jej hřmít, cítíš v něm, že jsi jen komárek malý, jenž tu jen na chvíli nad proudy vlít,
z volných však boulevardů, z alejí stromů, ach, nechce se ti domů, kde v šeru o vlasti bys musil snít!
Cookies on Poetry Cove