Co automobil supavých tu hřmělo,
co kmitných velocipedů tu chvělo,
co zvonků, trubek, signálů tu znělo
na šíré ploše roviny po celý den!
Jak mravenec jsi vířil v žití kole,
jež letělo přes Elysejská pole,
a v němž jsi kroužil přec, ač unaven...
Teď zklidnily se zvolna vlny víru...
Pod nocí sklenutou a plnou míru
zas jemně slyšíš vlastní duše lýru,
již za dne bouřně ohlušil té vřavy trysk,
a v toulce snivé, v sladkém zadumání,
rád volně oddechneš pod modrou bání,
k níž v touze ční luksorský obelisk.
Hvězd zlatý dech tu splývá s nebe sklonu!
Teď v parku pomrou světla lampionů,
dokvílí valčík rozmařilých tónů
a polosvět se slétne k nočním orgiím
a drožky odhrčí... a sami, sami
tu zbudem s duší svou a vzpomínkami,
jichž vínem starým rád se opíjím.
Pod nebem Francie za noční chvíle
a na jaře mně volno jest a mile,
jak za mlada, kdy v neskrocené síle
se z duše píseň rozzářila, ryzí tak!
Krev Jihu vřelejší mi v žilách hřeje,
a po mém boku tuším, jak tu spěje
ten vzdorný, něžný, hrdý Bergerac...