Na slunném nábřeží pár mezků stojí
a v stříbra vlnění své oči mhouří;
kol uší, nad hřbety vír much se rojí,
jak struny zvířené jich koncert bouří...
Za mládí, Pegasa – ach, oře slávy! –
tak mnohý škamny hoch se spoutat strojí,
ze slují oblaků, z červánků lávy
chce k zemi strhnout jej v snů zlaté zbroji.
Leč Pegas olympský, hrd v božské kráse,
je mocný v úderu a nepoddá se:
šíj vzepne obloukem a dá se v divý let...
Náš poet zmoudřelý svou najde stezku
a výlet laciný na starém mezku
a v sedle odřeném si zvolí naposled.