Na poli mrtvých u vetchého kříže,
kde Kristus kloní hlavu krví zrosenou,
rov starý rozkopával bez obtíže
osmáhlý hrobník s písní na rtech tlumenou.
A plísní páchly hnědé země hroudy,
jež oblily teď zlaté záře proudy.
To bylo z jara, po dnech mlžné zimy,
ve hlíně pole klíčilo juž sémě trav,
pod oblak sklonem rýmy perlivými
se skřivan rozjásal jak vesně na pozdrav,
kdes u zdi staré trochu sněhu tálo
a nebe modré stuhlou zemi hřálo.
A z jámy hrobové šla plíseň ostrá,
když motyka se dotkla rakve setlelé,
z níž jako klesť se rozsypala kostra
po hroudách zatvrdlých... a jaro prochvělé
všech květů vůní, jež zem v sobě hostí,
tak něžně hřálo směs těch hnědých kostí.
Vzal hrobník lebku, položil ji stranou...
Pod křížem lebku zřím ve zlata záplavě,
se zraky dutými a chmurně zadumanou,
jak vzhůru otázku by slala zpytavě,
tou písní zdivena, jež kolem zní
jak předzpěv mysteria Vzkříšení.