V kavárně dusné na stůl mramorový,
pln nudy spící v oku zatmělém,
odkládal klidně každý žurnál nový,
pak hladil černý knír, vždy spoře slovy,
neb oklepával doutník s popelem.
Svou tvář vždy kryje v útaj ledné masky
mdlým krokem podvečer šel ulicí,
v níž chladně vídal bledé města krásky,
jsa mrtvou sopkou bez citu a lásky,
kde dávno zhasly ohně bouřící.
A přece kdys – při zjevu oné ženy,
jež bývala mu v žití zatmělém
paprslek blaha vzácně vytoužený –
ten jeho úsměv trpce vynucený
mi zradil žár, jenž ukryt popelem.