Když přijde chvíle stínů zádumčivá,
i vítr západní v tlum stromů splývá
jak vzdech a vzpírá se pak do krovů,
můj staruch otec oknem vždy se dívá
přes údol, k mlčivému hřbitovu...
Ó v jizbě smutno! Žal pod klenbu čela
tam vždy se vkrádá v marném dumání,
neb Smrti peruť nedávno se chvěla
tím pokojem, když matka dotrpěla
pouť žití, plnou těžkých strádání.
A jak by kohos očekával chtivě
z cest dalekých, můj otec starostlivě
zrak v myšlénkách upírá k hřbitovu:
tak námořník, jenž přestál bouře divě,
se dívá s touhou k svému – domovu...