Dva roky ve špitálu očekává,
kdy dechem smrti skončí se dnů řad;
jej hněte, že mu klášter milosť dává
ve chvílích beze sna, když noc je tmavá,
v závisti k těm, jež slyší umírat.
On zná již dobře černé klášterníky,
zná všechny posvátné při smrti zvyky,
umrčí komoru zná pochmurnou
a mroucích sténání a chropot, vzlyky,
ty jeho tupou duší nepohnou.
On zná ten rubáš laciný a bílý,
zná černou rakev, pohřeb v ranní chvíli,
kdy mlha v ulicích a drsný chlad...
Za nocí dlouhých, kdy jen vítr kvílí,
již napřed ví – jak bude umírat.