Je mráz a vichr mraky žene v letu
jak poletavý závoj přes tvář měsíce
a spoře vidět chodce silhouettu
se mihnout posněženou dlažbou ulice.
Leč z hospod v přízemí, jež kouře plny,
zpod pestrých záclon hučí bouř a křik a jek,
z klavíru nových valčíků zní vlny
při kluzké písni nalíčených zpěvaček...
Ruch řady kočárů v šum větru splývá,
v nich za okny, jež halí šedou mlhou dech,
se mnohá rozechvěná kráska skrývá,
tají se zjevy v pozlátkových kostymech.
Ty kolotem a vírem tance divým
a příšer a stvůr fantastickou směsicí,
jež láká vřavou, ruchem proměnlivým,
do rána budou plnit síně zářící...
A koho večerní ta toulka těší,
ať zajde ještě k domu, jenž je prázden v dny,
kde žebrákům a duším bez přístřeší
se na noc otvírají vrata – útulny!