Žár léta plá... Ve tmavých vrchů šeru
červánků hasne výheň krvavá;
blíž k lesům, po silnici, v podvečeru
se bere moje chůze dumavá.
Ni živé duše! – V dáli od vesnice
z hor klínu zvonu hlas jen táhle zní,
a ve vzduch sytý vůní pryskyřice
sbor štíhlých jedlí šeptá modlení.
Stín chladu v jemné mlze vane lesem,
perutí tajných časem slyšet šum...
Já tak jdu o samotě suchým vřesem
jat vášní rozruchem, pln divných dum,
a toužím, by kdes v houští zjevila se,
– když vítr zavzdychne v něm hluboce –
ach, panna lesní v bílé, nahé kráse,
jež ulíbala by mne divoce!