Toť juž prastarý tak světa běh,
řád ten přísný nikdo nezmění,
po vší práci, snaze, starostech
že tvé tělo hodí v zem
a k setlení.
Sotva dřímáš chvíli s pokojem,
sotva že jen vychlad žití žár,
zas ran hluk již slyšíš v hrobě svém,
hrobník burcuje již ze snění –
tvých kostí pár.
Toť juž prastarý je světa běh,
ba, ten řád i platí pro Parnas,
kde spíš na věncích a vavřínech:
pro slávu tvou vyměřen
je krátký čas.
Probudíš se v jeden mlžný den,
v domnění, že bouří vichřice, –
to však hrobník zburcoval tvůj sen,
rozhodil tvých hnátů pár
v prach kostnice.