Ty šerá ulice, jsi živou řekou,
v níž proudí lid a šumí hovor, smích,
kde celý den se těžké vozy vlekou
špalírem vážným domů pochmurných!
Hned z jitra mlžného, při vlhkém chladu,
pod mými okny v pestré směsici
tlum pobudův a padlých ženštin řadu
strážníci ženou k šedé věznici.
A pozděj hemživá směs postav, tváří
jak mraveniště ruch se chvěje kol
po cestách do dílen a kanceláří,
po procházkách a směrem k síním škol.
Tu pohřby v smutné slávě chodívají,
krok vojska pádný při hudbě tu zní,
a časem kočáry, v nichž tváře plají,
se svatbou hrčí po tvém dláždění...
Ó rodná ulice, jíž kráčím denně
a kde zřím shon a chvat a vír a spád,
ať vesele, ať v dumách zamyšleně,
vždy přejdu starým jevištěm tvým rád!
Až kdysi ve mdlobě má hlava zdřímne
a zmizím jak stín chvějný v zákmitu,
pak nikdo z chodců všech si nepovšimne,
má ulice, že jeden schází tu.
Nevzhlédne nikdo na dům trojpatrový,
jenž svědkem němým byl mých mladých dob,
a jizba, v níž dlít bude člověk nový,
snů cizích bude kolébka i hrob!