Mně zdá se tichou poustevnou dům bílý,
kde moje duše umdlená se chýlí
do tmavé tůně dum...
jsem klidným samotářem hor a plání,
a světa ruch a shon a kolotání
sem chabě zaléhá jak dálných proudů šum.
Jen v duchu zřím trh světa převeliký
a slyším nabídky a vády, křiky,
tak jak se kramáří...
tlum lidí proudí pestře v reji divém,
ti lelkují a ti zas v davu chtivém
cos kupují – vše šálí, krade, taškaří.
A tu jsem rád, že ušetřil mne Osud
to hrozně tupné ponížení dosud –
tam rozbít malý krám,
a dav ten vzteklý, posedlý a tupý,
jenž se kol panoram a kejklů kupí,
v tom trhu lákat k veršům svým a myšlénkám!