Dny bez lásky se plíží v dlouhém chodu
mně samotáři v tichém údolí,
tam v domě bílém s tyčí hromosvodu,
při němž sad vroubí štíhlé topoly.
V klid salonku za jasné, ranní chvíle
doznívá kohoutů křik jásavý,
sbor ptactva švitoří kol v stromech čile,
roj pěnkavek a špačků žvatlavý.
A opodál, s těch kamenitých strání,
kde těžce půdu v hroudy ryje pluh,
švih bičův, oráčů pak pobádání
zní táhle v zavlhlý a vlažný vzduch.
Proud bystré říčky valí vlny vzdmuté
– dřív led ji pláštěm bílým tiše kryl –
a na lukách zříť první květy žluté,
jak dukáty by kdos v ně rozhodil.
Juž pryskyřice v lese dechem vane,
a vršky stromů křísí slunce zář...
Leč já jen tru své žití zadumané
bez lásky, přátel – člověk samotář.
Mám barvu zažloutlou v své choré líci,
a smutné toulky jsou teď lékem mým
po lukách, polích, kde lid pracující
hovoří cize horským nářečím.
Ó, tajemství, zem živne bujně v jaru!
Horečně cítím touhu v žilách plát
k rtům ženy schýlit ústa v lásky žáru
a rodnou mluvou šeptat: Mám tě rád.