Tak pravidelné dělnické ty domky!
Zahrádky úzké a tam choré stromky
a špinavých pár květů slunečnic –
toť příroda zde všechna a nic víc.
A stafáží je dělník v modré bluze,
jenž koná za den přesně svoje chůze
a krok má těžký, ustaranou líc.
Zde nuda šklebí se a chodce děsí;
on nezří lučiny neb v dáli lesy
a nemůž hlavy schýlit do stínu;
dým chrlí roury štíhlých komínů,
jež pnou se jako věže od továrny,
prach sazí černý na všechno se věsí,
štěrk pálí pod nohou, vzduch těžký, parný.
Při kladiv lomozu, kol, válcův ruchu,
jda mořem par a v jedovatém vzduchu
si myslím: „Takto půjdu ve svém žití,
kol mne boj lidstva o chléb bude hřmíti,
mně všedních strastí vrásky zhyzdí líc,
nenajdu v suchopáru lásky kvítí
a v světě nebudu – než dělník – víc!“