Jsem dosud mlád?... Ó, vráska není vryta
v mé čelo ani jediná,
můj rozum zdráv, má paměť svěže hbita,
v let křídla duše rozpíná.
„Jsi dosud mlád?“ tak našeptává ve mně
kýs tlumený a divný hlas,
jak příšera se blíží tiše ke mně,
jak ozvěna se ozve zas.
Jsem dosud mlád!... Zor můj je jasně čistý,
v něm plane hvězda Ideál,
dál k cíli kráčí pevně krok můj jistý,
byť vítr ostrý vstříc mi vál.
„Jsi dosud mlád?“ Zřím v bázni do zrcadla,
tvář mou tam jeví plochy jas...
A znovu zřím, že tvář má nepovadla,
že jíním neprokvet’ můj vlas...
Kde mládí mé?... Tak smutně ptám se znova,
kdy doma sedám ke stolu,
kdy náladu chci líčit barvou slova
a city v rýmů šveholu.
Mých dvacet let!... To verše létly hravě,
jak lehké víly tančily,
jak motýli se mihly v šťastné hlavě,
jak rolniček sbor zvonily.
Ó, dvacet let... To Musa přišla denně
do jizby chudé pod střechou,
já hlavu klad’ jí v ňadra roztouženě,
dech její byl mi útěchou.
Teď Mefisto se přes rámě mi dívá,
zrak vbodá v mojich veršů spád,
když před ním uniká má Musa snivá,
jej slyš se smát: „Juž nejsi mlád!“