Můj bože, co dnes zakusila křiku,
co vřískotu a pláče, stenu, vzlyku,
než uložit ho mohla v postýlku!
Ten malý diblík v peřince své drobné
den celý rozmary měl divně zlobné
a matce nepřál klid ni na chvilku.
Teď šotek zdřím’... snad andělíčků roje
ho v nebe lákají a ve hry svoje,
neb šeptají mu báji večera...
A matka v staromodní sedla křeslo,
jí chvění lahodné se v duši sneslo
při vůni snů nad knihou Zeyera.
Jak těšila se na tu chvíli čtení,
v mír oasy po klopot poušti denní,
až Umění květ duše porosí!
(V taj knihy ponoří se celou duší
a nic, ach, nic ji ze snů nevyruší,
tu lilji nálady v ní nezkosí...)
Ten klid!... Však sotva přečtla první stránku,
cos’ duše dotklo se jí jak dech vánku,
jenž večer vlnívá se v obilí –
a každou chvilku k lůžku spěchá tiše
i v bázni, zda to děcko ještě dýše,
jak anděl k andílku se nachýlí.