Rád zajdu v místa chrámů chladných svatá,
když toulkou v městě cizím žár mne znaví
jak dnes, kdy vzplála v nebi výheň zlatá,
jež metá na zem suchou prach svůj žhavý.
Tak z nudy, doby skeptické syn pravý,
bych setřel s čela pot jen dotěravý,
v chrám gothický jsem vešel jen tak maně,
kles’ v lavici a opřel hlavu v dlaně.
A v sladké dumě své jsem spatřil u oltáře
jak světlou ruku vztaženou pruh slunné záře,
jež rakve dívky neznámé se dotýkala...
Nad rakví motýl bílý psal své kruhy tiché
i chvěl se k portálu jak volná opět Psyché,
jež zpět se vrací... V koutku stará žena lkala...