U chrámu, blíže zamlklé vždy fary,
kde bývával před dávnem hřbitov starý,
v kruh šerých domů stísněn park teď jest;
tam z jara šeřík modrý, bílý
svých květů vonné hrozny chýlí
nad mlatem tvrdým točících se cest.
A kolem stříbrného vodotrysku
tlum bledých dětí popelí se v písku
jak drobných trpaslíků hlučný sněm,
míč lítá, křik a smích jen zvoní,
tu s loutkou hra, tam hoch se honí
za zbloudilým až v město běláskem.
Hned jak se teplý večer šerem stmívá,
pár milenců sem tajně přicházívá,
jich slyšet šept i kradmo retů stisk;
cos důvěrně si stromy šumí
a v jejich záchvěvy a dumy,
jak chtěl by uspat, zpívá vodotrysk.
Pak chvatně loučí se dva stíny stmělé
a hrubé ruce podají si vřele,
když z blízkých kasáren vír bubnu zní
a městem prázdným všeho ruchu
se nese v tichém moři vzduchu
jen kolébavka vojska večerní...