Když lekce dával’s mně, ty, starče v haveloku,
jak alej třešňová mé srdce bylo v květu,
pták touhy duhový, ach, pěl mi sladkou sloku,
vůz zlatý Venušin dvé táhlo amoretů.
Po bouři šedé neplodných a chladných roků,
po nocích zoufalých, kdy dal jsem s bohem světu,
zde, starče, zřím tě zas: gest ruky a žár v oku,
jak Danta recituješ v poetickém vznětu.
Zřím tebe v palácích, kde mistrů doba stará
zas ženy kouzlí mně z dnů slunečného jara,
těch Madon, Magdalen a Sibill luznou říš,
a ohně tvého vzpomínám, kdy krev má líná
se zjaří dechem Jihu, číší Grignolina –
že zřím tě, slyším tě, v svém hrobě netušíš!