Do víru divně rozladěných citů,
do proudu myšlének, do vln všech třpytu,
v to celé moře duše vnoř se hluboce, –
když v úsměvném plá svitu,
když bouře tam hučí a syčí a kypí,
když vášeň tam rozžehne blesků svých šípy
a úpí divoce!
A nedbej lidstva na břehu, jich řečí,
a nedbej drsných úskalí a léčí,
a nedbej na chlad, vítr, mračen na chmuru,
buď roven potápěči
a s odvahou ponoř se v duše své moře
a vynes pak perlu si na denní zoře,
tu perlu krásy – skrytou v písně lasturu!