Před oknem jizby, kde máť umírala,
spleť větvoví jsi, lípo, rozstírala
a balsám lila ve vzduch pelem květů svých;
pro úpal dnů ty’s byla hebkou clonou,
tak mírně šeravou a libovonnou
a těchou pro matku za chvílí posledních.
Ó lípo! sterých listí tmavou sítí
ty’s matku chorou tajně chtěla skrýti
před ledově tím krutým Smrti andělem,
ty’s chtěla bránit v žalném listů chvění,
by vtisknout nemoh’ zrádné políbení
na čelo matčino svým mrtvě chladným rtem.
A přece stalo se!... Je dokonáno...
zřím oknem pokoje v podzimní ráno,
kde mlha dýchá mrazivě už drsný chlad:
pláč větru hrá si v listí opadalém,
a lípa sténá jako vdova žalem
a zoufale rve sobě s těla všechen šat.