Po horách celý den bloudě
jako lovec plachých snů,
přišel jsem k hostinné boudě
krkonošských touristů.
Studenti, měšťáci, kněží,
plochoprsé Němkyně
pili tam smetanu svěží,
chutnali si na víně,
dojmy své křísili pivem,
zajídali krásu hor –
Němkyně ve vzdechu snivém
sladily tu rozhovor.
Sklepnice koketní z města,
jež jim uloupilo vděk,
hrály tu – nová to cesta –
cudnou roli Markétek.
U dveří zpěvačka stará
sáhla občas v citeru,
o kráse zpívala jara,
vnadě jarních večerů,
z módy to vyšlou již píseň
o cinkotu zvonků stád,
šeptla z ní lásky též tíseň,
šuměl les a vodopád...
Byla mně píseň ta k smíchu,
když jsem v dešti dál šel horami
v přírody děsivém tichu,
před tajemna branami.