Ni lístek nehne se... Klid v modrém vůkolí...
Jak špalír štíhlých pyramid ční topoly
kol šedé silnice, jež vede do daleka;
žár slunce tavený se na vše těžko věsí,
spí květy v lukách i na horách černé lesy,
a tiše bez vln šumu plazí se tu řeka.
Dlím u hrobu, – má hlava níž se sklání...
i zdá se mi, že slyším oddýchání
tam z dola níž, dech ňader svojí matky spící...
Nic neruší kol svatý, přetajemný klid,
jen občas přijde sedlák prostý, snědolící
a hlavu obnaží a jde se pomodlit.
Má matka spí... Ta dobrá, svatá žena,
mdlá parnem žití, hořko unavena
si dřímla teď... Slyš, jak by oddech z dola táh!
A já, jenž jindy k mrtvé šeptám vřelá slova,
ji zdravím, „s Bohem“ dám – jdu lehce ze hřbitova,
bych sen jí nerušil – jdu tiše, po špičkách...