Pod zámkem s baštami, ve stylu Windsoru,
jsou u Vltavy louky idylické,
v modravém Šumava sní dálném obzoru,
kam z dubův aleje zříš gigantické.
Ty duby staleté se pnou tu ve vzdoru,
ač do mnohých už blesky hromem praly –
i lid tu vytrval, svou přežil pokoru,
když cizáci mu z těla duši rvali.
Teď je tu klidno... modrý letní den
se nad rovinou klene jako sen;
na lukách hedvábných se pasou laně,
jak čekaly by dotek tvojí dlaně;
v zrcadla rybníků se slunce dívá,
včel pracovitých zpěv tu v hymnus splývá,
a jako libele u Krásy zřídla
myšlence duše rostou zlatá křídla...