Ó nikdy soulad nepojil nás táhlý,
my nikdy nesešli se v drahách svých –
když v duši mé byl bolu květ jen sprahlý,
chvěl tvými rty tak rozpustilý smích.
Když krev mi zaplála vzkypělým žárem,
já líbati chtěl dlouze, divoce –
ty’s byla ledova žárlivým svárem
a v odmítání smutna hluboce.
Jen při loučení v citu jsme se shodli
a z dálky sešli se na drahách svých,
dvě dýky současně jsme v srdce vbodli,
jež byly plny hořkot otravných.
Leč písně, která v budoucnu zníť měla,
jsme oba litovali v rozchvění,
jak ti, kdož hudby ždají slova vřelá,
a struny obě prasknou – v ladění.