Déšť v proudech zakaleným vzduchem splývá,
jak skla se střechy lesknou dobou tou;
jde pohřeb – spěšněji než zvykem bývá,
a živé duše není za truhlou...
Snad mrtvý padl o chléb v trpkém boji,
do nocí lopotil se horečně
a chřadnul ve starostí chmurném roji,
až sám, sám zavolal smrť konečně
a nečekal, až jako přízrak sama
plam žití skrovný zhasne, změní v dým
a všedně ukončí to lidské drama
rtů lačných políbením jidášským! – –
Nač plouží se mou duší citů stíny,
nač vzdech a sentimentální můj žal?
Před pohřbem smeknu jako leckdo jiný
a lhostejně svou cestou půjdu dál.