Jak dítě bledé měst se těší na výlety!
jak shání šatečky a zraky nítí v plesu
a volá horečně: „Ó, květy!... květy... květy!...
já květů tisíce si domů snesu,
všech barev a všech vůní,
s polí a vodních tůní,
se skal i lesů,
květů celý sad
odevšad!“
Za městem banálním a v prachu, v slunce žáru,
u dýmných továren, jak najde kořisť chudou!...
Já také před lety, v své poesie jaru,
kdy v duši illuse nám písně hudou,
chtěl snésti květů vnady,
vytvořit kouzla sady...
Slzu jen rudou,
hořký jeden květ
nesu zpět...