Tak často zošklivil se králi dvoru lesk, v Saint-Germainu král*) sobě náhle pozastesk i do Versaillesu jel se sprostit nudy pout: při štvaní jelenův a lišek honu
trud s mysli zapudil a za dne sklonu se vrátil v lovčí dům si oddechnout. A Ludvík Čtrnáctý, ten velký despota, vdech rázem Versaillesu krev vírnou života,
v něm zapomínal rád svých státních starostí, nad zámkem nádherným a parkem snivým, jenž chvěl se tlumeně dam smíchem živým, rozklenul zlatou duhu slavností.
Rád neměl Paříže (neb tušil ve svých snech, že Paříž sopkou jest, jež plamenný má dech) i do Versaillesu šel, v něm stvořil skvělý dvůr, jej zapjal do korsetu etikety,
strh šlechtu v luxus opojný a kletý, až spila se i klesla v hejno stvůr... Jak vilná Bakchantka pak vlétla Orgie v ten palác nádherný a bílé lilie,
znak králů, pošpinila madame Dubarry, král*) plýtval miliony v maitres kruhu a hýřil v společnostech bídných druhů, lil v hrdlo žhavé vína poháry.
Jak v Sodomě, i tady vzešel soudu den: král Ludvík Patnáctý, od milcův opuštěn, když naplnil juž sytě míru hříchů svých, tu zmíral odporně, až lid se štítil,
duch jeho v šílenství se hrozné vznítil, až skonal za bolestí příšerných. Bůh soud svůj vykonal – leč ještě čekal lid, ten bouří nezkrotnou zburcoval zámku klid
a krále**) nového ved’ do zdí Paříže, by krví smyl tam despocie viny i aby trůn u špalku guillotiny stál, ke králi by – kat měl poblíže...
A zámek pustnul; stichl v parku fontán šum, tam bylo teskno Nymfám, Faunům, Neptunům... Však doba přec jej ušetřila zkázou svou, v něj nevkročila Velká Revoluce
a nerozdrtila jej ve své ruce, ten zámek zůstal dějin výstrahou! Na křídlech času dále letěl dějin spád i z klínu Revoluce vzešel Konsulát
a Caesar dobyl krvavých si vavřínů a sáhal po nových v svém děsném klidu... Tu Versailles stal se domem invalidů pro pluky zmrzačených vojínů.
Čásť věku přešla... Caesar kles a přišel král, plam nové vzpoury zase krále s trůnu svál a Versailles tiše stál jak otevřený hrob... Pak občanskému klaněli se králi, –
ten museum dal zřídit v síně, sály co upomínku věčnou mrtvých dob. Nad snivým Versaillesem čas klidně zas se chvěl, v park jeho umělec a básník dumat šel...
Leč přišel hanby den, vlasť padla, hrdá v snech! Stud barví dosud v nach Francie čelo při vzpomínce, jak holdování hřmělo ve Versaillesu – císaři Němců všech!
Cookies on Poetry Cove