Při slunce západu zřím od psacího stolu
tak rád v ten milý, tichý kraj horského dolu,
v tu němou nevystihlou dumu venkova...
Ó klid! jak by zde spočívala božská ruka
dštíc požehnání v táhlá pole, vonná luka,
v ten celý údol – i s tím lánem hřbitova.
Toť oddech můj, kdy v pokoji se zvolna šeří...
A duše má, jak dělnice, jež mzdu svou měří,
teď počítá, co z díla mého odbyto,
zda ušel jsem kus cesty v dráze nekonečné,
v té věkovité dráze k říši krásy věčné,
kde sídlíš ty, ó Umění, má záštito!
Zřím oknem... V údolí kol bují všechno jarem,
tam slunce západ polévá kraj rudým žárem,
krev zlatou lije v němou dumu venkova;
a duše má se touhou palnou k dílu nítí,
kdy zří, jak z pahorku tam naproti se třpytí
ta hvězda míru – kovový kříž hřbitova!