Nechť město bujně výská oslav ruchem,
nechť obléká jak dívka pestrý šat,
nechť fráse zvučivé zas chvějou vzduchem –
z dum svých se neprobudí starý hrad...
Teď v léta dnech, kdy slunce zlatem hoří,
vlá němým hradem dusně žhavý dech,
jak v poušti stesk nás pojme na nádvoří,
ten stesk, jenž chví se na všech hřbitovech.
Ó, ticho šeré zaprášených sálů,
kde vyblédá juž hedbáv s brokátem!
Ó, dumný chlade mausolea králů!
Vše vůkol spí v snu věků proklatém...
Nechť spí hrad!... Marno volat v pozdní dobu
té zašlé dvorské slávy lesklý třpyt,
nás nespasí, co tlí juž jednou v hrobu,
na cestu teď nám plá hvězd nových svit.
Ta samota, ach, výmluvna tu bývá!...
Hle! travka roste v rýhách dláždění –
ni živé duše... stráž jen přecházívá
tu volným krokem jako ve snění.
Ach, proč, proč u té mrtvé dějův kobky
den celý v plné zbroji čeká stráž?
Či bojí se kdos, že z té tiché hrobky
by povstať moh’ ten starý národ náš?...